Výber z oponentských posudkov na dizertačnú prácu

Výber z oponentských posudkov na umeleckú časť dizertačnej práce v rámci štúdia na HTF VŠMU, obhajoba sa uskutočnila v júni 2005:
Posudok na symfóniu Mgr. art. Marka Piačeka Nuntium Magnum, ktorú predkladá ako doktorandskú skladateľskú prácu
Prof. Ladislav Burlas, DrSc. (marec 2005)
Skladba Nuntium Magnum realizuje v praxi niektoré (aj keď nie všetky) postuláty Piačekovej teoretickej práce: spájanie „vysokej" a „nízkej" kultúry v tradičnom chápaní, neobvyklé a paradoxné aranžérske postupy a strihy, prapodivné súvislosti vychádzajúce najavo zo zdanlivo nespojiteľného, a predsa spojeného materiálu z rôznych oblastí i časových pásiem (motív B-A-C-H, cez tanečnú „ironizovanú" verziu známeho valčíku až po pulz z piesne Donny Summer „I feel love" použitý ako podklad k inému materiálu…), to všetko odzrkadľuje jeho záľubu v nezaťaženom skúmaní hudobného jazyka i dnešného sveta bez apriórnych postojov, ktoré by ho mohli ovplyvniť. Výsledok je paradoxný, lebo sa práve napriek tomu zdá, ako by ho ovplyvnilo takmer všetko – k tomu sa aj vedome v teoretickej práci priznáva. To sa zdá byť pri tradičnom skúmaní aj najväčším problémom – môže sa totiž aj zdať, že ide o absenciu postoja, presnejšie povedané, nejde o absenciu postoja, ale ide o absenciu postoja, ktorý vedome očakávame a sme naň zvyknutí: autor sa vyjadrí tak, že ozrejmí svoj vzťah ku… problému,… ku inému postoju, …k žánru…, že zásadne odmietne to i tamto… etc. etc. – výpočet by bol veľmi dlhý…
O to však práve nejde, resp, Piačekovi o to nejde. Nechce sa vyjadriť tak, ako to očakáva väčšina. Chce sa vyjadriť presne tak, ako píše v teoretickej časti práce: uvoľnene, nezaujate, skôr klásť zvedavo dôležité otázky, ako podľahnúť predstave, že existujú jasné odpovede tam, kde existovať už z povahy veci nemôžu. Pretože to, čo sa nám môže zdať ako odlesk cimrmanovčiny v symfonizme, to môže byť pre niekoho začiatok niečoho krásneho, multikulturálneho a nového, pre iného zase klincom do rakve jeho čistých predstáv o umení a morálke. To je tá skutočne vtieravá a dôležitá otázka ktorú nám postmoderna priniesla: ako a čím dokážeme, že si pod vysokou kultúrou alebo kvalitou všetci predstavujú to isté? Je to vôbec možné? A je to potrebné? Ako sa s tým dá vyrovnať? Resp. dá sa s tým vôbec vyrovnať? Je dobré nad tým uvažovať? Znepokojujúce otázky…
Avšak možno nie až tak. Lebo práve v momente nástupu Straussovho valčíku či piesne Donny Summer sa človek hlavne dobre baví, pokiaľ práve nedostal infarkt. A ten, kto chce vážne uvažovať a riešiť zložité filozofické dilemy, ten si tiež nájde pri počúvaní svoje miesto a možno si vycibrí svoj postoj…
Práca teda pre mňa spĺňa všetky hlavné predpoklady úspešnosti: jej téma (ako teoretická, tak praktická časť) je určite veľmi aktuálna a v poslednom desaťročí sa jej u nás cieľavedome nevenoval snáď nikto. Metódy použité k osvetleniu svojich postojov a problematiky vychádzajú priamo z povahy veci samotnej, (čím práca dostáva logiku), ale prezrádzajú aj autorovu skvelú výbavu z filozofie a spoločenských vied. A keďže sa mi zdá, že práca týmto úspešne splnila svoj vytýčený cieľ a priniesla nové svieže a logické postoje, ktoré v skúmaní problémov v mnohom napomôžu ďalším záujemcom, javí sa mi jej splnený cieľ ako veľký prínos pre „ďalší rozvoj umenia", aj keď je to trochu v zdanlivom protiklade s postojom jej autora.
Po tejto charakteristike skladby, ako sa mi javí, prácu považujem za inovatívnu, za jeden charakteristických pohľadov mladej generácie na tvorbu, ako aj ich skladateľskej realizácie.
Skladbu odporúčam prijať ako technicky profesionálne zvládnutú s osobitým, individuálnym nábojom.
Oponentský posudek na disertační práci Marka Piačeka a na kompozici Nuntium magnum, symfónia so záverečným zborom, ktorý prináša posolstvo.
Dr. Jaroslav Šťastný (2005)
II. Praktická část: NUNTIUM MAGNUM, Symfónia so záverečným zborom, ktorý prináša posolstvo
Hudební část disertační práce je dílem pro symfonický orchestr, barytonové sólo a smíšený sbor a představuje kabinetní ukázku Piačekovy hudební ironie. Navazuje na předchozí skladby podobného ražení, v nichž si autor pohrává se zcizovanými žánrovými citáty, ironií, kumulací banalit a estetikou trapnosti. Vedle řady drobnějších komorních a sólových skladeb zejména AHORA FUERA DE BURLAS! (1994) a Die schöne Glenn-Millerin (1995) jsou rozměrnějšími díly, připravujícími tuto symfonii. Samotná symfonie Nuntium Magnum je zralejší, ale stejným způsobem provokující: posluchač je uváděn do pochybností, je nucen v průběhu díla si opravovat názor a je neustále znejišťován, co do odečítání autorského záměru.
Ze zkušenosti víme - a tato zkušenost je bohužel každoročně opakovaně potvrzována - že absolventské koncerty v oboru kompozice bývají zpravidla velmi rozporné, co do vyznění: na jedné straně stojí adept skladatelského umění se snahou předvést svoje skladatelské myšlení a kompoziční dovednost v co nejkomplexnější podobě, na druhé pak velký interpretační aparát se svými konvencemi, zvyky a především nedostatkem času a snad i dokonce nechutí zabývat se něčím, co přesahuje běžné požadavky. Tato protikladnost zájmů vede k tomu, že absolvent odevzdá ambiciózní partituru, s níž však orchestr (a často ani dirigent) nemá čas ani chuť se podrobně zabývat a výsledný koncert bývá zpravidla pro autora katastrofou.
Piačekovo řešení této téměř beznadějné situace je chvatem na úrovni „mentálního juda": jako materiálu je zde užito těch nejkonvenčnějších a nejbanálnějších prostředků, včetně citátů a aluzí nejobehranějšího klasického repertoáru, zároveň jsou však uspořádány způsobem, který je poměrně nekonvenční a naznačuje směr autorova hudebního myšlení. Toto myšlení je na jedné straně formováno téměř filosofickými postoji a solidní obeznámeností s védskými a buddhistickými myšlenkovými koncepty, na druhé straně je však poznamenáno až lehce perverzní zálibou v hudebním kýči, který je zároveň objektem jeho sběratelského až vědeckého zájmu. Zde je ovšem třeba podotknout, že zatímco pro běžného konzumenta kýče, funguje kýč v prvé řadě jako symbol pro skutečnost, k níž odkazuje, pro Marka Piačeka je na kýči zajímavou především absurdita technického provedení a absurdita výrazu. S touto výbavou tedy přistoupil k symfonické skladbě, která pravděpodobně míněna zároveň vážně i nevážně: jsou zde odkazy k velké symfonické tradici, zároveň je však orchestr pojednáván spíše salonním způsobem, najdeme zde do absurdity vyždímávaný kultovní motiv B-A-C-H, jehož inflace v nadcházejícím bachovském výročí je zde předjímána a ironizována, romantická programnost je zde ironizována už názvy jednotlivých vět (ale samozřejmě také jejich hudební náplní):
I. Pokojná nedeľná stredoeurópska atmosféra (mimochodem - možná nevědomý, ale zjevný odkaz k úvodní kapitole Musilova Muže bez vlastností, zesílený ještě použitím odkazu na valčík Johanna Strausse Na krásném modrém Dunaji)
II. Four Sponsors (ironický odkaz na Čtyři roční období Antonia Vivaldiho)
III. Variant C (ironizující stavbu vodního díla Gabčíkovo a poznamenané narážkami na slovenskou politickou situaci v době vzniku skladby)
IV. Finále. Nuntium Magnum (parodie na velká symfonická finále od dob Beethovenovy Ódy na Radost). Je zde proklamováno „závažné poselství" (Nuntium Magnum), jež se však nakonec ukáže být pouhou citací vstupního detailu z dechovkářského kýče Už troubějí na horách jeleni - posléze ovšem pro zvýšení „závažnosti" přeloženého do latiny a prozpěvovaného smíšeným sborem, způsobem odkazujícím k budovatelským kantátám padesátých let.
Při použití kteréhokoliv žánru či historického stylu Piaček vykazuje mimořádnou schopnost hudební karikatury: na jedné straně je u něj vidět suverénní zvládnutí skladatelského „řemesla" v rámci různých žánrů, na druhé pak jeho pohrávání si s karikovanými předlohami drobnými distorzemi, které posouvají jeho uchopení vzoru nad pouhé imitátory. Piačekův karikaturismus je poměrně jemný a ne vždy lehce postřehnutelný, jeho ocenění vyžaduje i určitou posluchačskou zkušenost. Rovněž tak i v rámci banálních stylových prostředků skladatel propašuje do díla poměrně zajímavé kompoziční postupy, prokazující intelektuálního nadhledu. Tím se Piaček také odlišuje od ryze tradicionalistických autorů, kteří se vyžívají na pouhém imitování povrchu slavných historických skladeb.
Přes všechnu pompéznost, extrémní libozvučnost a téměř vzorové vyplnění Ždanovových požadavků „srozumitelnosti pro pracující lid" zůstává po vyslechnutí skladby zvláštní pocit, snad nejlépe popsatelný jako „chuť nezralých trnek na jazyku" - což je zároveň jeden ze základních pojmů tradiční japonské estetiky (wabi). Tak Piaček užívá konvencí evropské hudby k vyjádření pomíjivosti a neskutečnosti zdánlivě solidního a neměnného světa.